Zvrácená historka o Bitvě u Trafalgaru

Barvitá historie Rumu dala vzniknout mnoha legendám, a některým dost bizarním. Jedna pochází z doby Napoleonských válek, když se roku 1805 odehrála jedna z největších námořních bitev historie. Britské námořnictvo v čele s admirály Cuthbertem Collingwoodem a Horatiem Nelsonem, se utkalo se spojeným loďstvem Francie a Španělska v Bitvě u Trafalgaru.

Přestože spojená flotila byla ve výhodě, s lepšími loděmi, zbrani a početní převahou, Britské námořnictvo odhodlaně pod vedením Admirála Nelsona soupeře porazilo. Drtivý střet více než 40 000 mužů si vyžádal mnoho obětí… mezi nimi byl i Horatio.

Jakožto Hrdina, mělo být jeho tělo převezeno na řádný pohřeb zpět do Británie. Aby se během dlouhé cesty nezačalo rozkládat, naložili jej právě do sudu s rumem. Námořníci však zůstali námořníky, a že žádný rum nepřijde nazmar, tak ze sudu začali upíjet. Postupně se jim rum ředil s krví a než přijeli do Anglie, byl sud úplně suchý. Podle této legendy se grogu někdy přezdívá Nelson's Blood a časem vznikl i samostatný koktejl!

Výpověď o přízraku Alberta B. Blantona

Jedním z pravidelných návštěvníků je bývalý prezident palírny Plukovník Albert B. Blanton, který zemřel v areálu roku 1959. Pracovníci často nahlašují, řeč z Blantonovy kanceláře, světla v oknech dávno po zavírací době, kroky v místech, kam nikdo normálně nechodí, a dokonce přízrak samotného Plukovníka!

Will Prible, průvodce palírny, vypráví příběh, který se mu stal ve skladu „D“: „Čekal jsem, než se lidé shromáždí, abych mohl začít mluvit o historii skladu, když v tu najednou - skrz svojí skupinu, v dlouhé temné uličce se sudy, jsem zahlédl postavu muže. Myslel jsem si, že je to návštěvník, který se zatoulal... ale když jsem ho chtěl upozornit, ať se vrátí ke skupině, postava vkročila mezi sudy a zmizela. O pár měsíců později jsme si prohlíželi staré historické fotky palírny. Na jedné byl Albert B. Blanton, při kontrolování výroby. Zježili se mi chlupy po celém těle. Došlo mi, že muž, kterého jsem toho den viděl, byl právě On.“

Podle mnohých Blanton palírnu stráží a opatruje své zaměstnance. Ať už na duchy věříš nebo ne, historku si můžeš vychutnat s luxusním bourbonem Blanton's, který je věnovaný Plukovníkovi.

Nadpřirozené schopnosti panenky Robert

Když bylo Eugenovi deset, probudil se uprostřed noci s Robertem sedícím na jeho posteli. Údajně mu zíral přímo do očí, ale to nejdivnější bylo - Eugene byl přesvědčen, že Roberta před spánkem uklidil na druhou stranu pokoje! Eugene začal vystrašeně křičet. Z Pokoje se ozývaly rány a otřesy, které vzbudily jeho matku. Eugene neustále křičel o pomoc a hlasitě brečel a když se Matce konečně podařilo dveře vyrazit, našla syna uprostřed pokoje, s nábytkem rozházeným všude kolem něj.

Od té doby zvláštních událostí přibývalo. Rodiče často slýchávali, jak se Eugene baví s druhým hlasem. Přestože byl v pokoji sám. Panenka se podle zpovědi samovolně přemisťovala po domě a dokonce když ji zavřeli na půdu, sousedé hlásili, že ji stále vídají v oknech Eugeneova pokoje.

Panenka Robert byla po smrti Eugena věnována do Galerie umění a muzea pevnosti Martello na ostrově Key-west. Museum se spojilo se zdejší palírnou a vytvořili společně kořeněný Robert the Doll rum.

Legenda o nechtěném daru

Jednoho bouřlivého temného večera se farmář vracel z roboty, když zahlédl přízračnou postavu bezhlavého jezdce, jak ujíždí z jeho domu. Když Farmář vešel dovnitř svého obydlí, oheň ve světnici byl vyhaslý a na stole ležel dárek - otevřená lahev whisky Bowemore, ze které chyběl pořádný panák. Vystrašený až k smrti, farmář udělal něco opravdu hrůzného... lahev vyhodil! Nechtěl si přízračný dárek nechat. Proto do dnešních dní, každý správný Illach, když nalévá hostům whisky, otevře vždy novou lahev a korek rovnou spálí. Kdyby se náhodou stavil na panáka i Bezhlavý jezdec.

Tento příběh má však i své rozumné vysvětlení. Palírna Bowemore uvádí, že později bratr farmáře přiznal, že to on byl tajemným jezdcem. Bratr přinesl farmáři lahev whisky, aby se podělil, jenže se nemohl zdržet. A když se farmář dlouho neukázal, kopl do sebe pár panáků, otevřel dveře, které sfoukly oheň, pevně si stáhl kapuci proti dešti a odjel. Farmář se však příliš styděl aby pravdu přiznal. A příběh o Bezhlavém jezdci žil dál.